Historie hasičů v Sobotce

Zlé zkušenosti nutily již naše dávné předky, aby věnovali velkou pozornost ohni a zacházení s ním. Věděli, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, který při neopatrnosti nebo ze zlého úmyslu dovede napáchat mnoho škod. Téměř všechny stavby ve městech i na vesnicích byly zprvu dřevěné, a není tedy divu, že požárů bylo mnoho. Proto byly již ve středověku sestavovány požární řády a dbalo se, aby jednotlivé domy byly zabezpečeny dostatkem hasebního zařízení. První protipožární nařízení otiskl v roce 1579 Pavel Koldín ve své knize Práva městská.

Je samozřejmé, že ani Sobotka nezůstávala k nebezpečí vzniku požáru lhostejná. I zde nacházíme při soupisu majetku v jednotlivých domech hasební nářadí - háky, vědra, sekerky, apod. I zde byla zřízena zprvu funkce hlásného, který z věže kostela střežil každý záblesk světla v noci, později jeho úkoly převzali ponocní.

O nejstarších požárech samozřejmě nevíme, protože nemáme dostatek písemných zpráv o nich. Zbývají jen pověsti šířené ústním podáním. Jedna z nich hovoří o zničení města za husitských válek, kdy prý Sobotečtí přestoupili k nové víře a jejich pán, Mikuláš Zajíc z Hasenburka a Kosti, prý odbojné město oblehl, dobyl a spálil. Jak již bylo řečeno v kapitole o dějinách města, pravdu již asi nikdy nezjistíme, ale k nějaké události spojené se zkázou Sobotky v té době mohlo dojít, protože pak až do konce 15. století není o městě téměř žádných písemných zpráv a navíc došlo roku 1498 k jeho znovupovýšení na město.

V 16. století zpráv přibývá a s nimi i údajů o požárech a ochraně proti nim. Tak již roku 1551 čteme o vodě, která se k tomu městu vede, a z roku 1586 víme, že sobotecký vodovod byl napájen z pramenů u Lhoty Staňkovy. Voda ústila do kašen, které byly i zdroji vody na hašení. Zvláštní zaměstnanec města -"rúrař co vodu do města vede" - staral se o údržbu celého dřevěného potrubí.

Přes všechnu obezřetnost k požárům docházelo. Tak již z nejstarší zachované gruntovní knihy se dozvídáme, že kolem roku 1580 vyhořel sobotecký pivovar, který stával v místech dnešního domu č. 220 na Malém náměstí u děkanství. Nebyl již obnoven a pivo se pak vařilo na Kosti. Zvláště velké nebezpečí vzniku požáru znamenaly války. Např. za třicetileté války nepřátelská vojska v našem kraji se nezdržovala dlouhým obléháním pevné Kosti, ale prostě pohrozila vypálením vesnic na panství - a vrchnostenští úředníci hned raději platili výkupné. Když váhali, nepřátelé je dovedli upozornit, že to myslí vážně - třeba 23. 11. 1645 vypálili Švédové pro výstrahu stodoly dvora v Semtinách.

Ale z této doby jsou i první písemné zprávy o požárech vzniklých v tomto kraji z neopatrnosti. Tak vyhořela 18. 5. 1635 Kost - požár způsobila neopatrná pážata generála Coloreda.

Druhá z významných památek našeho okolí, zámek Humprecht, poznal oheň těsně po svém dokončení 29. 6. 1678. Zde zkázu zavinila další z častých příčin požárů - do střechy udeřil čtyřikrát za sebou blesk. Je zachována i reakce hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic, který kosteckému hejtmanu na jeho zprávu o neštěstí mj. napsal: "Tuto ale jen (škoda) na stavení, což radši oželují, než aby ten voheň se byl stal v Sobotce. Což tak na blízce by se bylo snadně státi mohlo, a tu teprv by mi bylo tolik chudejch lidí, obyvatelův soboteckejch, líto bylo. Bud' Pán Bůh pochválen, že radši mou věc trefilo, než mejch milejch poddanejch."

V 18. století přibývá státních nařízení. Nové řády k hašení ohně vydala císařovna Marie Terezie v roce 1755 a jedná se v nich i o vzájemné výpomoci sousedních obcí. Tyto řády modernizoval císař Josef II. v roce 1785 a pak již řádů a směrnic přibývalo.

Tato státní nařízení byla aplikována na místní poměry, městské úřady i vrchnosti vydávaly místní protipožární řády, jistě tomu tak bylo i na Kostecku a v městě Sobotce. Přesto požáry páchaly mnoho škod, dřevěné budovy snadno hořely a boj s ohněm se často omezoval pouze na záchranu okolních stavení, neboť oheň se rychle šířil.

V samotné Sobotce známe několik velkých požárů. Tak 21. 7. 1710 vyšlehl v dnešním čp. 216 na náměstí požár, který zničil radnici, děkanství a mnoho dalších domů v přilehlé části města. A sotva se město z tohoto požáru vzpamatovalo, hořelo tu roku 1746 znovu. Oheň vyšlehl v čp. 4 vedle radnice a zachvátil opět radnici a 17 domů v okolí. Na paměť jeho utišení bylo postaveno sousoší na náměstí roku 1747 i socha sv. Anny na Novém městě.

Největším nedostatkem při hašení byl ruční způsob ulévání ohně vědry vody. Proto se města snažila vybavit se stříkačkami, které znásobily úspěšnost zásahu. Sobotka se zmohla na první stříkačku v roce 1767, zakoupila ji od pražského zvonaře Jana Jiřího Khünera. O dvacet roků později nařídil krajský komisař Petr Vokoun, aby si město pořídilo stříkačku větší, dosavadní že nedostačuje vzhledem k výšce domů. A tak roku 1794 magistrát stříkačku prodal do Markvartic a jednal o koupi nové. Ovšem vzhledem k nepříznivým hospodářským poměrům se jednání protáhlo na desetiletí, požadavky pražské firmy Karel Bellman byly vysoké, a tak město bylo bez stříkačky. Neblahé důsledky tohoto stavu nastaly v roce 1825. 10. dubna vpoledne vznikl požár v domě čp. 195 u pekaře Jana Stružinského a ve chvilce vyhořelo 37 domů a 12 stodol na severní straně náměstí, v Turnovské ulici a v přilehlé části Předměstí a Celny. Krajský úřad v Mladé Boleslavi zorganizoval velkou podpůrnou akci, sbíralo se po celých Čechách.

Po tomto požáru zmizelo podloubí u většiny domů severní strany náměstí, nové budovy se musely stavět z kamene či z cihel, střechy musely být kryty taškami. Došlo také k rozšíření dosud úzkých uliček a dbalo se i dalších protipožárních zabezpečení. Však mnohé z tehdy postavených domů stojí dosud a mají charakteristické dveřní kulaté portálky nebo dveře s malým větracím okénkem nad nimi.

Ale stříkačku od Karla Bellmana z Prahy za 400 zlatých koupilo město až roku 1836.

K menším požárům docházelo velmi často, k velkému vzruchu došlo 7. 11. 1847, kdy postupně hořelo na několika místech. Vyšetřováním byl zjištěn palič - kovář Josef Pich - a později odsouzen ke 20 letům vězení a náhradě škody.

Sobotečtí vyjížděli se svou stříkačkou i k požárům mimo město. Často však byly potíže s přípřežemi. Koně ze Sobotky dovezly stříkačku vždy do nejbližší obce, kde měla být dána čerstvá přípřež. Ovšem třeba 15. 8. 1850 jel Jan Šolc ze Sobotky k požáru v Židněvsi, v Horním Bousově již "koně utrmácené od běhu" měl, ale tamní představený přípřež neposkytl. A za necelý měsíc si městský úřad sobotecký stěžuje jičínskému podkrajskému úřadu podobně: 14. 9. 1850 jela stříkačka k požáru do Březiny, ve Vesci přípřež vyměnili, ale kostecký vrchní Florián Píč odmítl dát čerstvé koně, takže stříkačka k požáru nedojela. I v pozdějších letech byla otázka přípřeží a jejich placení častým předmětem sporů a jednání, kdy Sobotečtí hrozili okresnímu zastupitelstvu, že nebudou vyjíždět mimo město.

 Následující strana